Markéta Šichtařová: Krize tlačí na pokles cen – poplatky by mohly klesnout

Popravdě řečeno, mám dojem, že Češi v poslední době tak trochu rezignovali a s poplatky se smířili. Anebo jinak: řeší v oblasti bankovnictví jiné záležitosti. Hospodářská krize „přeje“ spíš diskusi o výši úrokových sazeb či o dostupnosti úvěrů než diskusi o bankovních poplatcích.

Harmonizaci se v Evropské unii nevyhneme. Pokračující regulaci bohužel asi také ne. Je to ale zbytečná, či spíš v některých konkrétních případech dokonce přebytečná snaha. Stohy papíru byly popsány na téma, jak si banky zregulované poplatky vyberou nějakým jiným způsobem. Proč vlastně nutit banky, aby přestaly vybírat poplatky za výpis z účtu? Nebylo by lepší raději podpořit stav, kdy například pro účetnictví je zrovna tak prokazatelný elektronický výpis, který nic nestojí, jako výpis papírový? To by byl na banky mnohem lepší bič než zákonná regulace.

Technicky možné by to bylo. Mechanismus platebního styku skrze clearingové centrum České národní banky by to umožňoval. Banky si ale rády peníze podrží po co možná nejdelší dobu, protože tyto peníze mohou přes noc ještě zúročit takzvanou mezibankovní overnight sazbou. Ta je dnes (k 20.8.2009) 1,39 % p.a. To je pro ně sice malý, ale velmi užitečný příjem navíc.

Mnohem větší. Mobilních operátorů je u nás, pokud jsem dobře počítala, o něco méně než bank. V mikroekonomické terminologii bych stav trhu mezi mobilními operátory označila spíš za jakýsi druh oligopolu, a to navzdory vší snaze regulátorů.

Jako klíčovou. Banky stály u zrodu krize, když ve Spojených státech na podzim roku 2008 vypukla. Banky to byly, které půjčovaly i nebonitním dlužníkům a tím vznik krize vůbec umožnily. Banky to budou, kdo naopak zase začne ekonomiku úvěrovat a tím nynější krizi ukončí.

To je zajímavá otázka. Nejde totiž jen o to, jak přimět banky poskytovat úvěry. Na to by byla ještě celkem snadná odpověď. Musí k tomu být splněny dvě podmínky. Zaprvé musí mít banky přístup k levným penězům od centrálních bank, aby je (skoro stejně levně) mohly zase půjčovat dál. Zadruhé musí spontánně, sama od sebe poklesnout míra rizika v ekonomice. Celé první pololetí tohoto roku centrální banky snižovaly své klíčové úrokové sazby, ale koncové sazby bank pro klienty neklesaly prostě proto, že existovala příliš vysoká nedůvěra v ekonomice, strach z rizika, strach ze selhání protistrany. Ten je mimochodem celkem exaktně měřitelný skrze takzvaný ted-spread. Na grafu této veličiny bylo vidět, že nedůvěra klesá jen velmi pomalu. Dnes, domnívám se, jsou již podmínky pro masové poskytování úvěrů téměř splněny. Signální klíčové úrokové sazby centrálních bank jsou na minimech. Nedůvěra již také klesla na únosnou míru.

Jenomže ta otázka má ještě druhou stránku. Totiž zda vůbec je namístě do bank tlačit peníze a nutit je, aby půjčovaly dál. Na počátku krize stálo předlužení. To pak umožnilo vznik několika paralelních cenových bublin. A my dneska chceme z krize vybřednout tím, že podporujeme další nárůst dluhu. Mám intenzívní dojem, že se nám to nevyplatí. Dlužníci totiž nebyli ozdravěni. Jen byl jejich dluh sekuritizován a změnil majitele. Ale existuje stále. A navíc se díky uvolněné politice centrálních bank a vlád dál nafukuje. Myslím si, že už dneska si tím zaděláváme na novou krizi, která přijde poměrně brzy a bude opět velmi hluboká.

Velmi dobře, jak ostatně ukázaly i zátěžové testy České národní banky. Českým bankám bezprostřední riziko nehrozí.

V takové hodnocení bych byla opatrná. Spíš si myslím, že ne. Pokud bychom se v souvislosti s krizí měli obávat růstu bankovních poplatků, pak už bychom jej nejspíš viděli. A nečekali bychom na něj do doby, kdy ekonomika už začíná jevit první známky oživení. Ceny (a poplatky) se dají zvedat jen tam, kde je dostatečně velká poptávka, která jejich růst může financovat. Ale hospodářská krize naopak snižuje koupěschopnou poptávku, celkově tlačí na pokles cen. A v tržním prostředí – a banky operují ve víceméně tržním prostředí – jsou bankovní poplatky cenou služeb jako jakákoliv jiná cena.